Archa.ROOM

Ještě před vydáním nového alba jsme v Arše vyzpovídali Barboru Dehean Polcerovou, která je známější pod svým uměleckým pseudonymem Enchanted Lands. Nové skladby budou moci posluchači poprvé slyšet na křtu v Divadle Archa, kde 28. července odehraje další z koncertů abstraktní elektronické hudby pod taktovkou pražského kolektivu Genot Centre.

Jaká je nová deska Cryptic Island Eco-Sanctuary? Když si ji někdo pustí, bude mu z toho jasné, že stále poslouchá ambient od Enchanted Lands?
Myslím si, že to tak nějak jede ve stejné linii. Pokud bych měla mluvit o nějakém svém rukopise, tak je to splácanina všeho možného. Když dělám nějaký track, tak se snažím postavit vedle sebe nějaké ne úplně související části. Jiné je, že jsem se trochu snažila použít vlastní hlas. Má debutová kazeta byla spíše ambientní, tady je zřetelný nějaký vliv ravu, ale jinak myslím, že to pokračuje v podobné linii.

Je tvůj hlas ve všech nových skladbách? Dříve jsi mluvila o tom, že vokály jsou pro tebe zatím hodně nekomfortní věc...
Ne, zhruba v polovině skladeb. Jsou takové hodně abstraktní jako další ambientní vrstva. Dávám si záležet, aby byly hodně zmutované. Zatím se mi nepodařilo napsat text a něco vyloženě nazpívat. Ale třeba se mi to podaří příště.

Kdy ta deska vůbec vznikala?
Deska je právě hotová už docela dlouho, nahrála jsem ji dva roky zpátky. Bylo dost práce a nějak sem necítila potřebu to ihned dostat ven. Byla jsem tehdy v Estonsku, kde jsme si udělali jednodenní výlet na maličký ostrov Aegna, kde žijí snad 3 lidé. A to byl hodně inspirativní zážitek. Myslela jsem tam na devadesátkovou kultovní hru Myst, kde se hlavní postava ocitne na pustém ostrově a čekají tam na ní různé tajemné objekty.

Není pro tebe problém, že by ti ten materiál za tu dobu tak říkajíc trochu zestárl?
Touha každého producenta je vždy se posouvat, takže je pravda, že teď už tu novou desku sama moc poslouchat nemůžu. Asi bych ji udělala trochu jinak, ale jinak ty jednotlivé vrstvy už jsem hodně využila při živém hraní. Už jsem na to nějak zvykla a pořád se mnou ten materiál nějak rezonuje.

Jak dlouho trvalo samotné nahrávání?
Naproti té debutové kazetě to trvalo o trochu déle, ale taky to nebylo o moc více než třeba týden práce. Oslovila jsem nějaké hudební kamarády, jestli by mi s tím trochu nepomohli. Čekala jsem, s čím přijdou, a třeba kanadský producent Racine, který hostuje na jedné skladbě, mi poslal svůj part ještě ten samý den, kdy jsem mu poslala skladbu. To jsem nedokázala pochopit, protože sedmiminutová skladba byla na světě během krátké chvilky.

Dá se nějak laicky popsat způsob, jak hraješ hudbu?
Máš různé objekty a na nich máš nahrané různé samply a ty to musíš nějak propojit s různými efekty, aby to dávalo smysl. Jednotlivé vrstvy jsou propojené mezi sebou. Mně tenhle přístup, když takto hraju, hrozně sedí. Všechno je to „in the box“, ale vím, že hrát jen počítače mi prostě nesedí. S těmi samply můžu živě manipulovat. Je to vždy koláž, u které nikdy dopředu není jasné, zda se podaří.

V jednom rozhovoru zmiňuješ, že ten tvůj přístup je outsiderský, protože nad finální podobnou nemáš takovou kontrolu. Jak to přesně myslíš?
Nejsem příliš technický typ, takže mi vlastně vyhovuje, že mám v uvozovkách pouze omezené možnosti. Když člověk nemá dejme tomu studio, tak to třeba ovlivňuje i tvou práci s hlasem. Když jsem nahrávala vokál do nové desky, tak byl hodně zreverbovaný a musela jsem se přizpůsobit tomu, že to nezní úplně čistě.

Jako posluchačka jsi začínala u tvrdší hudby. Jak došlo k tomu, že ses začala zajímat o elektroniku?
Není to tak, že bych přestala tuhle hudbu poslouchat. Já ty žánry mám ráda oba. Jsem ze severní Moravy, kde hardcore scéna hodně žije a je mi hodně blízká ta DIY komunita. Elektronika mě začala zajímat v době, kdy se objevil Burial, který byl pro mě zlom.

Potřebuješ nějaké zvláštní nastavení, abys mohla skládat hudbu?
Ne, rozhodně to nefunguje tak, že dorazím unavená z práce a začnu na něčem pracovat. To je velký zabiják mojí kreativity. Teď během karantény spousta lidí říkala, že mají ten čas a mindset dát něco dohromady. Takže za sebe můžu říct, že to pro mě taky bylo docela ideální, protože já nedokážu něco dělat v momentě, kdy se mám dobře. Třeba když jsem dělala tuhle desku, tak to bylo takové zvláštní léto, během kterého jsem měla dost úzkosti. Během karantény to bylo podobné. Byla jsem zavřená ve svém bytě a připadalo mi, že jsem tam měla takový bezpečný přístav, který pomohl mojí kreativitě.

Koronavirus tě tedy taky existenciálně zasáhl?
Ano, docela vážně hrozilo, že se moje práce úplně zavře. Protože ta docela stojí a padá s turismem.

Ve tvých skladbách se objevuje fenomén šepotu ASMR. Pracuješ s tím i na nové desce?
Ano, s tím pracuji i v nových skladbách. Tímhle šeptáním je fascinovaná například Félicia Atkinson. Já jsem k tomu přišla jako k úplnému bizáru. První setkání bylo video nějaké Rusky, která mluvila nějaký generický text o podzimní kolekci. Přišlo mi to něčím fascinující a taky trochu zneklidňující.

Přiblížil se ti tvůj dřívější sen hraní na polském experimentálním festivalu Unsound?
Pro mě bylo před dvěma roky snem být na nějaké velké stage, ale tohle mě v poslední době docela opustilo. Láká mě spíš hrát v nějakých zajímavých prostorech a vůbec to nemusí být festivaly.

Co pro tebe znamenalo vítězství ve Vinyle?
Pomohlo mi to kromě koncertů třeba se sebevědomím. Já jsem si myslela, že budu nějaký outsiderský producent. Třeba moji rodinní příslušníci na tohle slyší, protože jinak moje hraní stále brali jako koníčka, kterého moc nechápou.

Rozhovor vedl Michal Polák