Archa.ROOM

Se zakladatelkami uskupení Nesladim – Lindou Duškovou a Lucií Špačkovou – jsme se potkali v lednu, před začátkem zkoušení jejich autorské inscenace Dům bez spánku. Premiéra byla v důsledku pandémie přesunuta na letošní červenec. I náš rozhovor tak vznikal postupně.

Co teď právě děláte?
LD: Každé dva dny kompletně přepisuju diář a měním všechny plány :) Teď právě připravuju dvě inscenace na příští sezonu, letošní ročník festivalu francouzského divadla a na dálku učím na KALD DAMU.

Karanténa razantně zasáhla do Vašeho zkoušení. Ovlivnily Vás okolnosti k tomu inscenaci nějak proměnit?
LD: Během první části zkoušení ani tolik ne, pokud opomenu pár škrtů ve scénografii způsobených tím, že zavřely obchody. Ale teď s trváním situace nad tím musíme samozřejmě hodně přemýšlet. Kvůli pandemii se téma individuálního vnímání času a spánku prosadilo v našich životech tak nějak samozřejmě. Myslím, že řadě lidí tato situace umožnila svobodu v organizaci jejich dne, kterou do té doby nemohli mít, a doufám, že to naše vnímání času ovlivní i do budoucna. Společná touha po zpomalení, která je jedním z motivů inscenace, se díky karanténě naplnila. Tahle nová zkušenost tvůrčí tým tedy při návratu ke zkoušení určitě ovlivní, ale jak přesně, to zatím nevím.

Nese v sobě pro Vás izolace i nějakou inspiraci?
LD: Já tuto situaci vnímám jako hodně inspirativní po všech stránkách. Tahle radikální zkušenost nás přiměla se zastavit, znovu prověřit žebříčky hodnot, uvědomit si, bez čeho se v životě dokážeme obejít a co nám naopak v době před pandemií chybělo. Nemůžu říct, že bych teď měla výrazně méně práce než předtím, zároveň mě ale izolace přivedla k tomu zajímat se o věci, o které jsem se dřív nezajímala, hledat nové formy komunikace i tvorby, a vytvořit si víc prostoru pro osobní čas. A to je docela dobré skóre.

Jak vznikl kolektiv Nesladim?
LŠ: Kolektiv Nesladim vznikl nedávno a stále vzniká. Známe se už od studií na DAMU, kde Nesladim byl Lindina bakalářská inscenace. Tam jsme se potkaly poprvé pracovně a už dlouhou dobu jsme si slibovaly, že se chceme zase protnout a společně tvořit.  
LD: Zakládající členkou je kromě nás také scénografka a dramaturgyně Lara Hirzel, se kterou jsem spolupracovala ve Francii. Počítáme, že na základě této první inscenace se rozrosteme také o členy inscenačního týmu, ať už je to produkční Zdeňka Valečková, nebo samotní performeři.
Dům bez spánku je tedy první projekt kolektivu Nesladim, naše první velká spolupráce a zároveň pokus, jak vytvořit v Čechách umělecký kolektiv, který se bude věnovat destigmatizaci psychických poruch. Věříme, že ve společnosti je potřeba se zaměřit na problémy duše a otevřeně o nich mluvit, což je náš hlavní cíl.

Spánku bychom se teoreticky měli věnovat jednu třetinu našeho času a tato jedna třetina ovlivňuje zbylé dvě. Jaký vliv má spánek na stav naší společnosti?
LD: Spousta lidí se ke spánku staví způsobem „vyspíš se až v hrobě“, což je ale samozřejmě krátkozraké. Spánek má mnohem více funkcí, nežli funkci regenerační. Neexistuje žádná buňka v těle ani v mozku, na kterou nemá negativní dopad dlouhodobá spánková deprivace. Člověk je jediný organismus, který se spánku neustále dobrovolně vzdává.
Lidé s poruchami spánku často v rozhovorech zmiňují, že mají problémy s lidmi okolo a nastavením společnosti. Insomniak zkrátka těžko vysvětlí svému šéfovi, že se špatně vyspal a že by potřeboval přijít do práce odpoledne. Narkoleptiky zase vyhazují z kaváren, když usnou na stole. Společnost nereflektuje, že je možnost polyfazického spánku, kdy ti lidé mají jenom jinak rozčleněný den podle toho, kdy si jdou lehnout, a díky tomu ten časový řád vnímají úplně jinak, než většina lidí, což je společensky nepřijatelné. Spánková hygiena má dopad na vnímání času. Což je naším hlavním propojovacím tématem.

Jak je to s paralelou ve společnosti? Spí, nespí, umí kvalitně odpočívat? Jakou vidíte paralelu mezi osobním životem a vývojem společnosti?
LD: Nespavost je jedna z poruch, která může být způsobena čistě psychicky. Kolektiv Nesladim jsme založili s cílem věnovat se destigmatizaci psychických poruch, protože duševní hygiena by měla být přirozenou součástí našeho života. Měli bychom chodit k psychologovi, stejně jako chodíme k zubaři. A to, že jdu k psychologovi, nemá být stigma, což bohužel v ČR je. Já jsem žila pět let ve Francii a moje pojišťovna mi proplácí třikrát ročně návštěvu u psychologa úplně stejně, jako mi proplácí pravidelné návštěvy zubaře. V ČR je i mezi praktickými lékaři tendence zlehčovat situaci a nedoporučovat návštěvu psychologa. Ve výsledku pak nejsnazším způsobem, jak problém utlumit, je předepsat antidepresiva, která ale řeší pouze důsledek.
Myslím také, že v Čechách se obecně špatně spí, protože jsme národ, který pije hodně alkoholu, což je jeden z hlavních zabijáků kvalitního spánku. Část insomniaků se léčí s tím, že mají nějakou latentní formu alkoholismu. Sice slabého, ale ve výsledku způsobil to, že nemůžou spát. Není to samozřejmě jediná příčina.

Zajímají vás v tématu také sny?
LD: My se snění nevyhneme, jen na něj neklademe důraz hned od počátku, protože to je téma, které je v umění hojně zpracováno a je svou fantaskností velmi atraktivní. Co nás naopak hodně zajímá, je role snů v případě somnambulů a hlavně narkoleptiků, kteří mají v krátkých momentech, kdy přes den usnou, velmi živé sny. Často nejsou schopni určit, jestli se daná situace reálně stala, nebo se odehrála pouze ve snu. To jsou momenty, které si málokdo z nás dokáže představit a můžou nám pocitově připomínat hranici šílenství. Musí být hodně těžké se s nimi vyrovnávat.

Jak proběhne festival Sněz tu žábu ve virtuální podobě?
Festival se každý rok skládá z jedné přivezené francouzské inscenace a několika scénických skic nově přeložených současných francouzských her. Místo hlavního hosta jsme tedy připravili retrospektivu složenou ze záznamů inscenací z minulých ročníků a scénické skici jsme převedli do formátu video-skic. Je to taková režijní výzva, půjde sice o přímý přenos z divadla, ale nebude se jednat o klasické divadelní čtení, ale o formu mezi divadlem a filmem.

Jak spíte?
LŠ: Málo. Spím ráda, ale objektivně vím, že spím málo a je to pro mě neprobádaná oblast.
LD: Spánek moc ráda nemám. Často ve svém věku 31 let zažívám nepříjemné stavy, kdy mám noční můry, jako když mi bylo šest, a nemůžu se z nich vzpamatovat. Usnu v pohodě, ale probudím se v šílené noční můře, kdy jsem přesvědčená, že je u mě doma několik lidí. Musím pak v noci celý byt projít, abych si potvrdila, že tam nikdo další není.


Rozhovor vedli Jindřich Krippner a Pavlína Svatoňová