Scéna pro současné umění

Nejnovější dílo čínské divadelní tvůrkyně Wen Hui I am 60/ Mně 60 je krystalizací jejích osobních úvah o vlastních životních postojích jako ženy a umělkyně. Wen Hui byla inspirována klasickými němými a ranými zvukovými filmy, které ve dvacátých a třicátých letech minulého století produkovala průkopnická filmová studia v Šanghaji. Ženy v nich nepokrytě prezentovaly své odvážné postoje, odhalovaly sociální problémy a zabývaly se naléhavými problémy genderové politiky v čínské kultuře své doby. Filmy byly silně ovlivněny myšlenkami čínských „nových žen“, které kritizovaly konfuciánský patriarchální systém a s ním související konzervativní hodnoty. Zaměřovaly se na prezentaci silných ženských osobností s cílem budovat moderní a liberální čínskou společnost.

Média

Feministické memoáry Wen Hui na Festivalu d’Automne
19. říjen 2021, Amelie Blausteinniddam
Choreografka a tanečnice původem z Číny, dlouhodobě spojená s  Festivalem d’Automne, oslavila své šedesáté narozeniny tanečně-dokumentární inscenací v pařížském divadle Théâtre de la Ville. Dílem krásným i bolestným zároveň.
I am 60 není ryze sólové vystoupení. Wen Hui pracuje s prostorem, bloudí mezi starší ženou, svojí pratetou, a o něco mladším mužem, promítaný obraz dělí jeviště na dvě poloviny. V roce 1994 založila spolu s dokumentaristou Wu Wenguangem Living Dance Studio, od té doby ve své práci využívá pracuje s různé žánry a techniky. Vytváří dialog mezi svým tělem a obrazovkami, na nichž se promítají filmy, archivní záznamy, fotografie…
Wen Hui vytvořila tuto inscenaci pro ženy, pro svou matku, další ženy své rodiny a  pro všechny čínské ženy, které si byly schopné ve 20. století vydobýt určitý druh nezávislosti a moci, a není to Patti Smith, kdo bude tvrdit opak, že ne, Wen Hui?
O jejím díle nestačí říci, že je krásné, je třeba ho vysvětlit. Podmanivá světla Romaina de Lagardeho dodávají hedvábným vznášejícím se látkám ohnivý nádech. Snímky z filmů z 30. let jako GODDESS, Daughter’s Bible, New Woman, An Amorous history of the Silver Screen nás zasazují do prvního zlatého věku čínské kinematografie, kde ženské postavy představují jen krásné doplňky. Wen Hui nestačí jen umění, tančí o skutečných událostech. Uvádí děsivé počty zavražděných žen, statistiky týkající se platové diskriminace, které jsou mnohem horší než v Evropě. Tančí o bídě, nerovnosti a násilí.
Když tančí, vznáší se. Její tělo je však na pokraji pádu. Pohyb vede od konečků prstů, přes trup až k druhé dlani. Tančí jako poraněný pták, který velmi pomalu klesá k zemi. Ještě se odráží silnýma nohama, ale její krk je jako oddělený od těla.
Wen Hui vypráví skrze pohyb.  Vypadá jako fénix, který si prošel vším: potratem bez anestezie, podvodem, pohrdáním…  Fénix, který se znovu rodí. V čínské filozofii představuje šedesátý rok začátek nového cyklu. Wen Hui se vydává do další, silné éry.

Přeloženo z https://toutelaculture.com/spectacles/danse/les-memoires-feministes-de-wen-hui-au-festival-dautomne/